Kávu, potřebuji kávu

Božský nápoj.

V pátek před půlnocí to bylo naposledy, co jsme si psali a mně teď nezbývá než čekat na další zprávu.

Zprávu, kterou mi možná napíše její maminka, a z toho mám strach úplně největší.Nezbývá mi tedy nic jiného než myslet pozitivně, to jediné mi pomáhá už od nepaměti a uvědomuji si, že čekání opravdu několik pozitiv má.
Z netrpělivosti jsem přebral noviny, které si schovávám skoro dva roky k pozdějšímu pročtení a roztřídění, taky jsem si seřadil, následně i vypálil všechny fotografie a uvolnil tak nemalou část disku. Uklidil jsem si skříň, červený kříž mě opět bude milovat a já budu po městě opět potkávat zajímavé lidi v mých věcech…

Stihl jsem toho opravdu dost, ale zapomněl jsem spát.
Nezapomněl.
Nešlo to.
Myšlenky se hlasitě honí hlavou a u toho se spát vážně nedá…

Tak tu opět sedím v pondělí v práci a potřebuji kávu.
Potřebuji ji nutně!
Při přípravě opakuji tisíckrát předtím provedený postup, kdy zásobník naplním kávou, nechám natlakovat kávovar, otočím, zaklesnu a dotáhnu dávkovač, pod to všechno vložím hrníček s trochou mléka, stisknu knoflík a už se těším na neodolatelnou vůni kávy…

Rána.
Ze špatně dotaženého dávkovače se uvolnila voda se směsicí kávy a ohodila vše kolem.
Vše kolem až na třicet stupňů z celého kola, ve kterých jsem se jako zázrakem nacházel.
Spokojeně se usměji neurčitým směrem nahoru.
Tohle totiž nemohla být náhoda…

I při těch katastrofách je zkrátka lepší myslet pozitivně…

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *