Kapitán FLAMENDR

Pokaždé, když otvírám novou čistou stránku a chystám se napsat další story ze života, přemýšlím, jestli už ty pivní historky naše čtenáře neotravují, nebo nenudí.
Abych pravdu řekla, mě už to docela unavuje.
Stejný děj.
Stejná pointa.
A dokonce i stejná dohra.
Už je to do nebes volající po změně.Což by ovšem znamenalo, že Bořek chlastat přestane, nebo já začnu.
To by byla ovšem příjemná změna pouze pro nás, pro vás by zůstalo všechno při starém, jen by se v příbězích vyměnily role, třeba takhle…
V pátek by mi to začalo a v neděli skončilo.
Ztratila bych pojem o čase a i orientace by nebyla to pravé. Běžně by se mi tedy stávalo, že bych se nechala odvézt namísto domů do Olomouce domů do Ústí, kde by Bořek v brzkých ranních hodinách vysvětloval taxikáři, že je neetické poslechnout značně společensky unavenou dámu a odvézt ji na druhý konec republiky. Stálo by ho to tedy spousty nervů, ale i peněz, neboť by nakonec beztak čtyřistakilometrovou cestu zaplatil.

Ale ani tím bych, pokud bychom si ty role skutečně prohodili, neskončila. Spokojeně bych se zachumlala do postýlky a Bořečkovi hlasitě říkala maminko a rozkázala mu přichystat polévku na chvíli, až se probudím, tedy někdy kolem 12té hodiny a hned po tom, kdybych si uvědomila, že nejsem doma, bych ho okamžitě začala komandovat, ať okamžitě domů jedeme.

O pár hodin později, až by Bořek padl na druhé straně republiky po zdlouhavé cestě do postele, bych mu napsala přesně tak, jak to on udělal včera mně, na nejmenší papírek v celém bytě, že se kamarádovi narodilo mimčo a mizím to zapít. Celý tento vzkaz na centimetru čtverečním bych pak položila na nejméně vhodné místo a spokojeně odešla s tím, že vzkaz jsem mu přeci zanechala, tak proč ho budit a plašit.

Po návratu domů, kdy budu skoro stejně malátná, jako v sobotu, jen s tím rozdílem, že taxi si objednám zcela správně, budu zavánět směsicí piva, rumu a kouře, si doma před dlouhou a odér neřešící sprchou, v které si budu hlasitě prozpěvovat, aby o mně věděl, dám pořádný kusanec anglické slaniny s hořčicí, chlebem a všemi stroužky česneku, které v domě najdu…
Po tom všem se samozřejmě k Bořečkovi přitulím a budu se při hovoru z očí do očí dožadovat splnění manželských povinností.

Ovšem tohle všechno už se dozvím až z vyprávění nepochopitelně přehánějícího a nasupeného Bořka, který hudruje už od rána a díky němu, mně snad praskne hlava. Opět se tedy dožaduji polévky a s náznaky provinilého výrazu se snažím Bořkovi kostrbatě slíbit, že tohle bylo naposledy a příští týden už bude všechno jinak, hlavně ať už mi podá ten prášek na hlavu…

Tož představa je to krásná být takhle obskakovaná pro změnu já, ale jak jsem psala, pro vás by se toho moc nezměnilo a teď mě prosím omluvte.

Jdu vařit polévku.

Té není nikdy dost…

Příspěvek byl publikován v rubrice Bořkovi. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *