Jak umlčet dvě ženské naráz?

Ne všechno nevinné a voňavé končí dobře.

Víkend, jako malovaný.

O údržbě zahrady, sečení, zalévání, sázení a hnojení se raději nebudu ani zmiňovat, unavila bych se zbytečně hned v úvodu povídání.
Nicméně k těmto kutilským radovánkám paří neodmyslitelně i zahradní grilování. Letos úplně poprvé a poprvé vůbec na elektrickém grilu.Pochválena buď chvíle a myšlenka autora!
Pryč je hodinové rozfoukávání ohně a následné dvouhodinové udržování teploty pro osmahnutí nějaké flaksy. Elektrika je nahřátá rychleji než rychle, klobásky se pomaličku začínají škvařit ve vlastní šťávě.
Balada pro nosánek i pro má mhouřící se očička.

Škoda jen přeškoda, že uši přijímaly tak kontrastní vjem v podobě maminy, kterou tahala po zahradě řvoucí sekačka. Mamka za ní lítala, jako papírový drak a hlasitě brbrala, leč sekačka brbrala daleko hlasitěji…
Naštěstí!

Bořek ale nedbal ničeho a obracel klobásy na grilu a já to měla vše z lehátka pod kontrolou.
Hotová dokonalá idylka nebýt toho, že je jedna handicapovaná a jako taková musí dodržovat nějaká pravidla a řád.
Pokud totiž celý den jen sedím, mám omezenou možnost pohybu, což se tedy Bořkovi občas náramně hodí, co omezenou, na chatě v zahradě nemám možnost pohybu prakticky žádnou, tak to znamená, že tomu nedostatku pohybu musím přizpůsobit u svůj stravovací a pitný režim…

To by ovšem Bořek nesměl provokovat s čerstvě rozšklebenými a do zlatova propečenými klobáskami, kdy se mu ta druhá povedla ještě víc než ta první a na tu třetí, nejlepší, už mi bohužel nezbylo místo.
To vše jsem zapila krásně vychlazeným ledovým čajem a spokojeně se nechala prohřívat vysloveně letním sluncem až do chvíle, kdy jsme se poskládali zpátky do auta.

Snad to bylo tím pohybem, přesněji, bylo to jistě přehnanou Bořkovou péčí, kdy mě natřásal, ale po ujetí prvních metrů v autě jsem pocítila křeč, kterou jsem já bláhová zpočátku nevěnovala pozornost a nechala se odvážet od krásného, bílého, keramického, čistého wécé, které máme na chatě k tomu samému, leč ukrutně daleko položenému, které máme doma.

Přesně v polovině cesty, kdy to nebylo blíž ani na jednu stranu, jsem byla projevy a zvuky svého břicha nucena vyvolat v autě paniku, jejímž výsledkem bylo zrušení vyhlídkové jízdy.

Bořek zatopil pod kotlem svého parního stroje, který je možná starší než já, ale při sekání rychlostí a řezání zatáček jsem chvílemi i zapomněla kam, že to pospícháme, jaký jsme měla strach.
I piloti formule 1, která se jela v tu samou chvíli, si udělali malou komerční přestávku a vzdali Bořanovi z Turecka hold, moje mamka to ale na vědomí nevzala a tvrdošíjně trvala na okamžitém zastavení, jen moje úpěnlivé prosby ji donutily ze svých nároku slevit na:-
„Dovez nás, proboha, živé!“
A já zezadu tiše zašeptala:
„A taky neposrané…“

Bořek splnil obé a zastavil před domem smykem, kdy teprve dlouho po nás dorazil i smrad z pneumatik.
S mamkou jsme byly obě bílé, každá z jiného důvodu a nepochopitelně jediný duchapřítomný ve voze byl tím pádem Bořek. Pomohl bleskurychle ven, přesto to bylo trestuhodně pomalu a tak jen, co jsem usedla do svého kokpitu, nervózně a z posledních sil ho odstrčila a rozjela se ke svému porcelánovému vysněnému místu.

Poslední metry jsem zvládla v rekordním čase a s očima vypoulenýma navrch hlavy jsem se vrhla úlevně po klice, kterou jsem díky tomu tlaku už pořádně ani neviděla…

Naší ulicí se v tu chvíli náhle nesl zoufalý řev, který budil mrtvé a živé k smrti děsil.
„To nééééééééééééééééééé…“

…bylo totiž zamčeno!

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *