Já vás posbírám všechny!

aneb I já jsem potomkem z lidského rodu sběračů.

Ve středu se narychlo spíchl plán a ve čtvrtek už se utíkalo z práce za houbami.
Při představě tichého lesa a spousty krásných hub nebylo síly zaměstnavatele, která by nás dokázala udržet v pracovním procesu a my se už za chvíli řítili směrem k nedalekým lesům za městem.
Přivítal nás bzučící les houbařů, ale hned po prvním zklamání jsme objevili i skryté výhody z přemíry pobíhajících lidí.
„Hele, houba…“ halekal jsem po vystoupení z auta „…a už je i očištěná!“ pyšně ukazuji patrně vypadnutý úlovek z číhosi košíku.Leč nevěděl jsem, že to je mé poslední radování. Následovalo totiž mé zmatené probíhání po lese, kdy jsem slýchával jen samé:
„Mám!“ nebo nabubřelé „Ježiš, tak velký houby jsem neviděl!“ či vyloženě dopalující „Kolik toho máte vy?“
„Nic!“ křičel jsem v duchu a poklepával na každý trs trávy, či podezřelou změť listí vycházkovou holí od Boženky a marně čekal první opravdu nalezenou houbu a nakonec přeci…

Vidím to jak dnes, v malé roklince pod čerstvým trsem trávy se mohutně tyčil kozák s hlavou tak velkou, že bych ji směle mohl nosit místo klobouku. Mé zasněné kroky v holinkách měly jasný cíl a vykročily, aniž by cokoliv konzultovaly se zbytkem těla a tak věcí příští vzaly rychlý spád.

Výsledkem byla má poloha naznak v bahnivém potoce s košíkem pod sebou s hůlkou na třikrát zlomenou a to všechno s pohledem na kozáka rozmáznutém po celé cestě mého pádu…

Ještě, že houby nejím, protože tohle by mě jinak opravdu naštvalo…

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *