Já té ženské nestačím

…a nikdy stačit nebudu.

Největším nákupčím rodiny jsem já.
Ne, nebaví mě to a ani pro to nemám nejlepší předpoklady, tedy kromě těch fyzických a taky díky o trochu většímu štěstí než Boženka a tak mi tato funkce chtě nechtě připadla.To ovšem neznamená, že bych byl samostatná jednotka, ale jako skoro vždy jsem pod přísným drobnohledem nerozhodné Boženky, která mi vše pečlivě sepíše na lísteček a několikráte mi do obchodu zavolá, aby změnila počet kusů, či vyškrtla některé z položek proto, aby je nahradila za jiné.

To už mi ale nevadí,
Naučil jsem se s sebou nosit tužku a velký blok, kam si veškeré změny, grafy a cenové relace zapisuji. Sice mě občas vyvedou z obchodu, coby špeha od konkurence, ale s tím už se dá žít.
Vadí mi něco jiného…V každém nákupu je alespoň jedna položka, které domů přinesu v menším než potřebném množství, ačkoliv se přesně držím instrukcí. Inu, neumím předvídat, ale i to se učím…

Z původních pěti loupáčků jsem jich po telefonickém upřesnění měl koupit osm, vzal jsem jich raději šestnáct. Už moc dobře vím, kolik jich Boženka dokáže vdechnout k hrnku kakaa a taky vím, jak je doma nevraživě, když náhodou dojdou dříve, než je sytá.

Přijel jsem domů a pyšný, jako páv, jsem nakráčel do bytu plného dětí od naší kamarádky. Od té chvíle jsem jen vařil kakao a rozdával loupáčky a nakonec se zastavil až ráno u snídaně, kde jsem poslouchal uštěpačnou Boženku:

„Ty jsi těch loupáků koupil jen pět, viď? Ty mě prostě ignoruješ, když Ti volám do obchodu, viď? A opovaž se vymlouvat, že jsi chlap a nemůžeš nakupovat a ještě přepisovat objednávku zároveň!!!“

Boženka pokračovala ještě několik desítek minut, ale já už ji nevnímal a soustředil se na přepisování dnešního lístečku k nákupu…

U každé položky píšu za požadované počty kusů dvě nuly nakonec.

Snad jí to konečně bude stačit.

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *