Já, potkan

Já, potkan z třicátetřetí generace v Kralupech nad Vltavou bydlicí jsem vedl neveselý život…

Narodil jsem se ve stoce, kde bylo teplo, ale jídla málo a tak nás naše maminka vyhodila na ulici dřív než se domů vrátí otec, který by nás nejenže nevyhodil, ale přímo láskyplně sežral.
Šest brášků a sedm sestřiček se rozprchlo všemi směry a já zůstal sám. Samotu nesnáším, vydal jsem se proto trochu mezi lidi, ale ti mou snahu sblížit se neopětovali a vyhnali mě.

Skončil jsem u řeky a přemýšlel o životě a o tom, co je potom.
Když v tom se kousek ode mě objevil člověk a vyhodil spousty zeleného odpadu, asi ze zahrádky napadlo mě instinktivně. Na úvahy o životě jsem okamžitě zapomněl a hned se rozběhl na pořádnou hostinu. Připadal jsem si jako v ráji a tak to šlo den, co den.

Všechno hezké někdy končí a taky skončilo. Přišla velká voda a i když mám vlhké sklepy rád, velké vody se bojím. Svůj ráj jsem opustil a vydal se za lidmi. Ti pro potkany shromažďují kolem svých obydlí všemožné jidlo, alespoň tak říkala maminka, když nám vyprávěla pohádky.

Maminka měla pravdu! Hned u prvního domu jsem našel banán a celý jsem ho zpucoval až na mě přišlo spaní. Vlezl jsem pod velkou věc ze které sálalo teplo, nasoukal jsem se přímo ke zdroji a usnul jsem.

Ráno jsem se už neprobudil.
V potkaním nebi jsem se dozvěděl, že jsem si vlezl do auta, pár dní se mé tělo vozilo a když už nechutně páchlo, byla mu utržena rukou zabalenou v novinách nožička, ocásek a pak bylo vyproštěno celé a skončilo v koši v Prostějově na náměstí.

V přístím životě chci být auto

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře u Já, potkan

  1. Aida napsal:

    Chudák potkánek 🙁

  2. Anonym napsal:

    Ten půlroční­ smrad, než se na to přišlo, si neužil ani ten majitel auta 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *