Neděle
Na zpacifikování nádobí a zbytků po obědě, potřebuji mnohdy kačení žaludek a potřebuji ho vždy, když vaří Bořek. Zbytky z talířů zkouším obšťastnit domácí mazlíčky, ale ti zkušeně většinou jen ňuchnou a znechuceně odchází ke své misce a to, co zůstalo v hrncích, přeliji do maličkých kastrůlků pro strýčka příhodu a právě do takového jsem v neděli uskladnila i zbytek čočkové polévky.
Takové skromné dvě porce, nebo jedna velká na později a to celé jsem nechala, před jejich poslední cestou záchodovým potrubím, ještě na několik dní dojít v lednici.
Pondělí
Pozdní večer a Bořka honí hlad, šňupe a neví, čím by dopchal své nenasytné banděro, no a co to na něj z lednice nekouká..?
Čočková polívečka!
Šup s mí na sporák.
Jenže už mu nikdo neřekl, aby míchal a míchal a míchal... a zatím co se Bořek věnoval opékání toustíků, polívečka se milimetry až po centimetry pěkně připalovala ke kastrolů.
Pro Bořka žádný problém. Vylil na talířek, co hrneček navařil a z polévky zbylo a se zbytkem v kastrolu šup do dřezu, kde by centimetrovou připálenou vrstvu přípomínající podrážku komisňáků nechal s kastrolem splynout v jedno.
Beze slova, všechny by byly naprosto zbytečné, jsem kastrol vytáhla, dopustila vodu a nechala na sporáku odmočit.
Úterý
Po probdělé noci zamořené zpracovanou čočkou, kdy jsem toho víc u otevřeného okna nastála, než v posteli naspala, jsem odpoledne usnula spánkem spravedlivých, ani jsem neslyšela, kdy se Bořek vrátil z práce. Našla jsem ho až v kuchyni. Kde jinde taky.
„Nazdar, maluškej. Ty už jsi doma? Máš hlad? Chceš něco k jídlu?“
„Děkuji, jsi hodná, ale já už jsem jedl.“
Dmula jsem se pýchou, jakého šikovného a ohleduplného chlapa to doma mám. Nevzbudí mě kvůli tomu, že by něco snědl a sám se nasytí.
„A copak sis udělal dobrého?“ po této otázce mi padly oči na prázdný sporák a rázem se mi zdála tato otázka naprosto zbytečnou, další slova chvály mi pak uvízla v hrdle definitivně.
„No, dojedl jsem konečně tu polívku přeci, ale dneska už nebyla nic moc...“ odpovídal mi s upřímným úsměvem.
Když jsem viděla tu spokojenost, pravdy jsem ho protentokrát ušetřila a jeden nikdy neví, jestli se to nebude hodit třeba někdy příště...
Pozdní večer a Bořka honí hlad, šňupe a neví, čím by dopchal své nenasytné banděro, no a co to na něj z lednice nekouká..?
Čočková polívečka!
Šup s mí na sporák.
Jenže už mu nikdo neřekl, aby míchal a míchal a míchal... a zatím co se Bořek věnoval opékání toustíků, polívečka se milimetry až po centimetry pěkně připalovala ke kastrolů.
Pro Bořka žádný problém. Vylil na talířek, co hrneček navařil a z polévky zbylo a se zbytkem v kastrolu šup do dřezu, kde by centimetrovou připálenou vrstvu přípomínající podrážku komisňáků nechal s kastrolem splynout v jedno.
Beze slova, všechny by byly naprosto zbytečné, jsem kastrol vytáhla, dopustila vodu a nechala na sporáku odmočit.
Úterý
Po probdělé noci zamořené zpracovanou čočkou, kdy jsem toho víc u otevřeného okna nastála, než v posteli naspala, jsem odpoledne usnula spánkem spravedlivých, ani jsem neslyšela, kdy se Bořek vrátil z práce. Našla jsem ho až v kuchyni. Kde jinde taky.
„Nazdar, maluškej. Ty už jsi doma? Máš hlad? Chceš něco k jídlu?“
„Děkuji, jsi hodná, ale já už jsem jedl.“
Dmula jsem se pýchou, jakého šikovného a ohleduplného chlapa to doma mám. Nevzbudí mě kvůli tomu, že by něco snědl a sám se nasytí.
„A copak sis udělal dobrého?“ po této otázce mi padly oči na prázdný sporák a rázem se mi zdála tato otázka naprosto zbytečnou, další slova chvály mi pak uvízla v hrdle definitivně.
„No, dojedl jsem konečně tu polívku přeci, ale dneska už nebyla nic moc...“ odpovídal mi s upřímným úsměvem.
Když jsem viděla tu spokojenost, pravdy jsem ho protentokrát ušetřila a jeden nikdy neví, jestli se to nebude hodit třeba někdy příště...
