dny, jako ty o víkendu patří neoddělitelně k životu, ale chci, aby takových bylo co nejméně a přitom vše začalo jak už to tak bávý zcela normálně . . .
Na sobotu jsem vstával nezvykle brzy, žádná náhoda to ale nebyla, za všechno krásné z rána jsi mohla jedině Ty. Povinnosti však přišly záhy a já vyrazil pokoupit potřebné, plán zahrnoval i návštěvu tety. Za normálních okolností otázka jedné, dvou hodin.
Poslední patro, výtah žádný a já bral schody s nákupem po dvou. Teta mi otevřela až po hodně dlouhém zvonění a hned mi bylo jasné proč. Prvním pohledem jsem zjistil, že ji není dobře a než se nadála už jsem ji měl v autě a jeli jsme do nemocnice.
Zamotala se jí prý hlava, upadla a ruka bolí jako čert.
Po rentgenu se šlo pro sádru, svérázný humor tetu neopouštěl a tak mi vyjmenovávala koho všeho jí praští po hlavě až ji zase budou zlobit.
Po návratu jsme schody brali rozvážně po jednom a prokládali pauzama a pak jen zmatek.
Teta upadla podruhé.
Oživování.
Sanitka.
Dlouhé čekání.
A pak konec... krvácení do mozku...
Jsou chvíle, kdy na tento virtuální svět, svět ještě pomíjivější než ten reálný zapomenu a vracím se sem až když je po všem.
Boženko, a to, že se mám kam vrátit je jen Tvoje zásluha.
DĚKUJI TI!
