Od sobotního rána jsem měla jasně daný, neměnný program a to dokonce i kdybych se vzepřela, měla jsme na všechny své smyslné i nesmyslné požadavky čas přesně do 18.hodiny odpolední. V tuhle hodinu začínal hokejový zápas, hrál snad východ proti západu, ale i kdyby hráli horní proti dolním, je mi to jedno.
Po 18.hodině se budu zkrátka nudit, protože Bořek mě bude chtít u sebe pro chvíle nejhorší.
Hokej v plném proudu.
Napětí sílí.
Bořek chvilkami ani nedýchá a nespouští oči z televizní obrazovky a při každé šlakoidní zápletce mi nervně drtí rameno. Ještě jednou, pomyslím si a už mu takovou bacím, že se z toho nevzpamatuje!
Ani neví, jaký kousek byl od mé finální rány, když v tom mi kolem nosu proletěla moucha, která ho obětavě zachránila. Hokej jsem přestala vnímat okamžitě, Bořkovo mačkání následně a ani na chvilenku jsem nespustila z mouchy oči.
Plna rostoucího vzteku sleduji mouchu, která poletuje nad talířem s buchtami a mlsně krouží kolem Bořkovy kávy.
Pozoruji její rituály a zvyky.
Učím se jak rychle mění směr.
Zaměřuji ji!
Její poslední vzlet byl povelem k útoku.
Rozmáchla jsem se a vší silou jsem jí zkřížila cestu.
Moucha ovšem bezzubý útok rukou zabalenou v sádře bezpečně přežila.
Moucha ano!
Kdežto já svůj boj prohrála a Bořek zatím prý hodně smolně a nešťastně prohrál zrovna tak.
Druhý den, když opadl roj hvězdiček kolem Bořkovy hlavy a pomalu začínal nabývat vědomí a rozeznávat základní barvy si ve sportovních zprávách potvrdil, že prohrál nejen on, ale i jeho kluci.
A já?
Já ač jsem svou bitvu s mouchou prohrála, válka byla má.
Bořek už mě v neděli u hokeje nechtěl, a kdybych věděla, že k celkovému vítězství stačí jedna přesně mířená rána sádrou do spánku, udělal bych to už dávno!
Napětí sílí.
Bořek chvilkami ani nedýchá a nespouští oči z televizní obrazovky a při každé šlakoidní zápletce mi nervně drtí rameno. Ještě jednou, pomyslím si a už mu takovou bacím, že se z toho nevzpamatuje!
Ani neví, jaký kousek byl od mé finální rány, když v tom mi kolem nosu proletěla moucha, která ho obětavě zachránila. Hokej jsem přestala vnímat okamžitě, Bořkovo mačkání následně a ani na chvilenku jsem nespustila z mouchy oči.
Plna rostoucího vzteku sleduji mouchu, která poletuje nad talířem s buchtami a mlsně krouží kolem Bořkovy kávy.
Pozoruji její rituály a zvyky.
Učím se jak rychle mění směr.
Zaměřuji ji!
Její poslední vzlet byl povelem k útoku.
Rozmáchla jsem se a vší silou jsem jí zkřížila cestu.
Moucha ovšem bezzubý útok rukou zabalenou v sádře bezpečně přežila.
Moucha ano!
Kdežto já svůj boj prohrála a Bořek zatím prý hodně smolně a nešťastně prohrál zrovna tak.
Druhý den, když opadl roj hvězdiček kolem Bořkovy hlavy a pomalu začínal nabývat vědomí a rozeznávat základní barvy si ve sportovních zprávách potvrdil, že prohrál nejen on, ale i jeho kluci.
A já?
Já ač jsem svou bitvu s mouchou prohrála, válka byla má.
Bořek už mě v neděli u hokeje nechtěl, a kdybych věděla, že k celkovému vítězství stačí jedna přesně mířená rána sádrou do spánku, udělal bych to už dávno!
))
Boženka píše:
))))))
