Ležím si v sobotních novinách, když v tom nám přímo pod okny začne vyvádět čísi klakson. Jednou, dvakrát a pak znovu s o poznání delší dobou trvání.
„Herdek už, co to může být za člověka!“ ulevím si a už se šinu do okna, abych se podíval.
Neznámý chlap v neznámé dodávce stojí u našeho plotu a přímo pod našimi okny. Není pochyb, ten jede k nám. Hodím na sebe bundu a už si to štráduji po zamrzlé cestičce, když v tom ten blbec spustí znovu svou klaksonovou sonátu o jednom tónu. Venku je to slyšet o mnoho lépe a bohužel o mnoho hlasitěji. Síla trubky mě tak překvapí, až instinktivně uhýbám a už se mi smekají nohy, které najednou vidím nad svou hlavou, ale než si uvědomím co se děje, tak přišla obrovská rána a já si po pádu na záda málem vyrazil dech.
Já toho vola zabiju!
„Co tady troubíš, jak před náletem?“ udeřím na něj hned, co se mi podařilo dostat bez úrazu ke dveřím a následně je i otevřít.
„Brý den, šéfe. Já tu mám vyzvednout nějakou paničku s nějakým objemným všimným. Tak kde ji schováváte?“ prohodí mladík koutkem úst a já bych byl v té chvíli radši, kdyby jen tak dál troubil a já se ho nikdy nezeptal.
Zatmělo se mi před očima a já letím zpátky do domu. Všade kolem mě samé vzteklé černo a tak se to dá těžko odhadnout, ale mám dojem, že jsem s sebou flákl už po druhé na tom samé místě. Nakonec se ale po schodišti vyškrábu až do předsíně a tam nechám svému vzteku konečně volný průchod:
„BOŽENÓÓÓ!“
„Ano Bořečku?“ ozve se Boženka nasládle a já už mám podruhé tento den chuť zabíjet.
Na pátý pokus ji ve svém afektu zdárně vysvětluji, co se děje a ihned se ji ptám, jestli o tom náhodou něco neví!?
„Ale jo, to bude asi ta dodávka od Toníka.“ Prohodí ledabyle a mě se rázem bortí veškerá flegmatická maska budovaná celý život.
„Cože!?“ zasípu až mi přeskočí hlas.
„No reagoval přeci na článek.“ odpoví už trochu otráveně Boženka a já se zmůžu jen na velice inteligentní:
„Cože?!“
„Jak jsem si posteskla, zda-li mě někdo nechce, protože ty máš raději našeho psa, než mě, tak se ozval Toník, že by mě bral a prý cože to bude stát. Tak jsem mu řekla, že ty jistě rád zaplatíš za to, aby ses mě zbavil a tak poslal dodávku. Zřejmě čeká pytle peněz.“ vysvětli konečně Boženka a já toho dne objevuji chuť zabíjet již po třetí.
Když jsem konečně přišel k sobě a začal za občasného troubení přemýšlet, usoudil jsem, že nemám na výběr. Za chvilku už jsem nakládal do dodávky pytle a nakonec při odjezdu ještě i s úlevou zamával.
Na dálku Ti Toníku děkuji, žes mě zbavil toho břemene a spolu s ním ti posílám něco na výživu v pytlích. Snad to bude na prvních pár dnů stačit.
Na verandě jsem se oklepal od sněhu, očistil boty, zatlačil slzu a vběhnul do tepla domova.
„Kde máš psa?“ zeptala se udiveně Boženka.
„Kamarád Toník si ho vzal… kamarád Toník.“
Já toho vola zabiju!
„Co tady troubíš, jak před náletem?“ udeřím na něj hned, co se mi podařilo dostat bez úrazu ke dveřím a následně je i otevřít.
„Brý den, šéfe. Já tu mám vyzvednout nějakou paničku s nějakým objemným všimným. Tak kde ji schováváte?“ prohodí mladík koutkem úst a já bych byl v té chvíli radši, kdyby jen tak dál troubil a já se ho nikdy nezeptal.
Zatmělo se mi před očima a já letím zpátky do domu. Všade kolem mě samé vzteklé černo a tak se to dá těžko odhadnout, ale mám dojem, že jsem s sebou flákl už po druhé na tom samé místě. Nakonec se ale po schodišti vyškrábu až do předsíně a tam nechám svému vzteku konečně volný průchod:
„BOŽENÓÓÓ!“
„Ano Bořečku?“ ozve se Boženka nasládle a já už mám podruhé tento den chuť zabíjet.
Na pátý pokus ji ve svém afektu zdárně vysvětluji, co se děje a ihned se ji ptám, jestli o tom náhodou něco neví!?
„Ale jo, to bude asi ta dodávka od Toníka.“ Prohodí ledabyle a mě se rázem bortí veškerá flegmatická maska budovaná celý život.
„Cože!?“ zasípu až mi přeskočí hlas.
„No reagoval přeci na článek.“ odpoví už trochu otráveně Boženka a já se zmůžu jen na velice inteligentní:
„Cože?!“
„Jak jsem si posteskla, zda-li mě někdo nechce, protože ty máš raději našeho psa, než mě, tak se ozval Toník, že by mě bral a prý cože to bude stát. Tak jsem mu řekla, že ty jistě rád zaplatíš za to, aby ses mě zbavil a tak poslal dodávku. Zřejmě čeká pytle peněz.“ vysvětli konečně Boženka a já toho dne objevuji chuť zabíjet již po třetí.
Když jsem konečně přišel k sobě a začal za občasného troubení přemýšlet, usoudil jsem, že nemám na výběr. Za chvilku už jsem nakládal do dodávky pytle a nakonec při odjezdu ještě i s úlevou zamával.
Na dálku Ti Toníku děkuji, žes mě zbavil toho břemene a spolu s ním ti posílám něco na výživu v pytlích. Snad to bude na prvních pár dnů stačit.
Na verandě jsem se oklepal od sněhu, očistil boty, zatlačil slzu a vběhnul do tepla domova.
„Kde máš psa?“ zeptala se udiveně Boženka.
„Kamarád Toník si ho vzal… kamarád Toník.“
