Drtí mi koule

. . . a ještě se tomu drze směje

Známí nám půjčili děti a odjeli si nakoupit.
Běžná přátelská výpomoc se ovšem po vyčerpání obvykle dostačujících hraček začala ubírat směrem, který mi rychle přerůstal přes hlavu.
„Stvejdo Jednóóóó… pistoléé… pif, pif, máš ?“ Snášelo se na mou hlavu stereo.Jakožto nevoják o kterém Boženka prohlašuje, že by vojnu potřeboval jako sůl, to sem dnes ale nepatří, jsem neměl ani pistole, ani samopaly, ani granáty a dokonce ani jejich žádné repliky.
V těch dětských očích jsem se rázem stal pojmem, který mě bude ještě dlouho strašit ve snech:
„Nemanic… nemanic…“

Ten den odjížděli kluci natěšení domů o poznání více, neboť se mnou prý byla dnes nudáááá. Takové zklamání jsem už nemohl dopustit… a klukům už vůbec ne.

Okamžitě jsem zasedl k internetu, dopátral se až ke stránkám s airsoft tématikou a spokojeně neobjednával, Ti budou příště koukat.

A koukal jsem já, došlý balíček s kuličkami se jala přednostně se vší vervou zkoumat Boženka, až se ji všechny na zem vysypaly a při své obratnosti okamžitě na několik z nich šlápla ! „Co mi drtíš koule?“ zvolal jsem zoufale.
A rázem bylo po konverzaci, protože bujarý smích, který následoval z Boženčin úst mi dal jasně najevo na co asi myslí…

Inu, zavděčit se dětem je čím dál tím obtížnější !

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *