Co si ženská neudělá

…s tím jí raněné zvíře rozhodně nepomůže.

Už pátý rok za sebou po těch všech silvestrovských oslavách, uléhám jako raněné zvíře do pelechu a zpytuji svědomí, kdepak že jsem to asi jen prochladl.

Letos tomu nebylo jinak. Ovšem dvě významné proměnné se oproti předešlým rokům přeci jen trochu pozměnily.
Tak za prvé tento rok přišla má nemoc bez onoho profláklého chlapského smrtelného příznaku na sedm, tedy rýmičky a tak jsem při absenci vážných příznaků svému tělu malátnost dlouho nevěřil a na kurýrováni se odebral až po té, co jsem v práci ne a ne vystřízlivět.

Až doma jsem následně zjistil, že jednak s horečkou převyšující o deset stupňů tropickou letní teplotu ani jen tak nevystřízlivím, ale hlavně jsem objevil, jako přes kopírák raněnou Boženku.

Zda se, že poprvé budeme marodit spolu a tak vyvstává důležitá otázka:
Kdo se o koho bude starat?

Uvařil jsem čaj a šel o tom přemýšlet pod duchnu.
A to je taky na dlouhé dny to poslední, co si pamatuji. Od té chvíle se mi totiž začaly hýbat zdi v ložnici, pokojem proběhávat zvířata, útočit na mě bájné tvorstvo a ze všech těch lapálií mě zachraňovala éterická víla, která mi pomáhala se zábaly a ordinovala léčbu.

Po pár dnech nemoc konečně polevila a já začal vidět svět tak, jako dřív. A viděl jsem tu svou vílu, jak si s dvojnásobnou horečkou, než jsem měl já na zenitu, pobrukuje, vaří čaj a připravuje léky, jakoby se nechumelilo.

Co na plat.
Opět se mi potvrdilo, že moje ženská vydrží víc než zvíře.

Děkuji Ti Boženko.

Příspěvek byl publikován v rubrice Božence. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *