Chci Tě

aneb Toníku, kamaráde.

Ležím si v sobotních novinách, když v tom nám přímo pod okny začne vyvádět čísi klakson. Jednou, dvakrát a pak znovu s o poznání delší dobou trvání.
„Herdek už, co to může být za člověka!“ ulevím si a už se šinu do okna, abych se podíval.
Neznámý chlap v neznámé dodávce stojí u našeho plotu a přímo pod našimi okny. Není pochyb, ten jede k nám. Hodím na sebe bundu a už si to štráduji po zamrzlé cestičce, když v tom ten blbec spustí znovu svou klaksonovou sonátu o jednom tónu. Venku je to slyšet o mnoho lépe a bohužel o mnoho hlasitěji. Síla trubky mě tak překvapí, až instinktivně uhýbám a už se mi smekají nohy, které najednou vidím nad svou hlavou, ale než si uvědomím co se děje, tak přišla obrovská rána a já si po pádu na záda málem vyrazil dech.
Já toho vola zabiju!

„Co tady troubíš, jak před náletem?“ udeřím na něj hned, co se mi podařilo dostat bez úrazu ke dveřím a následně je i otevřít.

„Brý den, šéfe. Já tu mám vyzvednout nějakou paničku s nějakým objemným všimným. Tak kde ji schováváte?“ prohodí mladík koutkem úst a já bych byl v té chvíli radši, kdyby jen tak dál troubil a já se ho nikdy nezeptal.

Zatmělo se mi před očima a já letím zpátky do domu. Všade kolem mě samé vzteklé černo a tak se to dá těžko odhadnout, ale mám dojem, že jsem s sebou flákl už po druhé na tom samé místě. Nakonec se ale po schodišti vyškrábu až do předsíně a tam nechám svému vzteku konečně volný průchod:
„BOŽENÓÓÓ!“

„Ano Bořečku?“ ozve se Boženka nasládle a já už mám podruhé tento den chuť zabíjet.
Na pátý pokus ji ve svém afektu zdárně vysvětluji, co se děje a ihned se ji ptám, jestli o tom náhodou něco neví!?
„Ale jo, to bude asi ta dodávka od Toníka.“ Prohodí ledabyle a mě se rázem bortí veškerá flegmatická maska budovaná celý život.
„Cože!?“ zasípu až mi přeskočí hlas.
„No reagoval přeci na článek.“ odpoví už trochu otráveně Boženka a já se zmůžu jen na velice inteligentní:
„Cože?!“
„Jak jsem si posteskla, zda-li mě někdo nechce, protože ty máš raději našeho psa, než mě, tak se ozval Toník, že by mě bral a prý cože to bude stát. Tak jsem mu řekla, že ty jistě rád zaplatíš za to, aby ses mě zbavil a tak poslal dodávku. Zřejmě čeká pytle peněz.“ vysvětli konečně Boženka a já toho dne objevuji chuť zabíjet již po třetí.

Když jsem konečně přišel k sobě a začal za občasného troubení přemýšlet, usoudil jsem, že nemám na výběr. Za chvilku už jsem nakládal do dodávky pytle a nakonec při odjezdu ještě i s úlevou zamával.

Na dálku Ti Toníku děkuji, žes mě zbavil toho břemene a spolu s ním ti posílám něco na výživu v pytlích. Snad to bude na prvních pár dnů stačit.
Na verandě jsem se oklepal od sněhu, očistil boty, zatlačil slzu a vběhnul do tepla domova.
„Kde máš psa?“ zeptala se udiveně Boženka.
„Kamarád Toník si ho vzal… kamarád Toník.“

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page
Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *