Čelíme odporu

Splněný sen dospělého muže… dospělého?

Prozpěvovat si ve čtvrtek večer u žehlení by mělo být důkazem odvahy, ale mně jen samovolně utekly myšlenky k tomu, co mě čeká.
„To si snad ze mě děláš legraci?“ křikla na mě Boženka. „Ty zítra jedeš do prdele a ještě si budeš zpívat?“

Urychleně jsem zmlkl a zatvářil se provinile, ale ne dostatečně a raději jsme rychle začal zády k Božence skládat prádlo do cestovní tašky tak, aby neviděla ten můj nesmazatelný úsměv a poté se neprodleně odebral ukrýt do tmy ložnice.
Noc byla tichá a já navíc nemohl dospat. Boženka také ne. Jistě přemýšlela, jak mě přizabít a já přežil jen kuli tomu, že je Boženka i přes ty všechny škodolibé lapálie hodná a milující žena, protože nepochybuji o tom, že kdyby došlo na finální rozhodnutí, vybrala by ze svého myšlenkového arsenálu jednu variantu a já bych zmizel z povrchu zemského a ani pes by po mně už nikdy neštěkl.
Naštěstí se tak nestalo a já přežil až do netrpělivě vyhlíženého rána.

„Nebudu tě vyprovázet…“ štěkla Boženka rozmrzele při mém odchodu a ještě před tím, než jsem dovřel dveře úplně vřeštivě dodala: „… a příště už tak velkorysá nebudu, abych ti kupovala něco takového, tak si to užij. Je to naposled!“

A já se rozhodl Boženku protentokrát poslechnout a víkendový výlet do pivních lázní, coby dárek od ní, si skutečně užít! Ovšem popisovat to, co se dělo na místě samotném, je zhola nemožné. Ono zkuste popisovat něco, co nestíháte ani vnímat, protože vaše smysly jsou zavaleny přehršlí vjemů.

Destruktivní proces, kterým jsme tam spolu s mými kamarády prošli, nejlépe dokumentuje jemný rozdíl tématu rozhovorů, který panoval po cestě do a z pivních lázní. Zatímco po cestě tam jsme si povídali o politice a práci, po cestě zpět se v autě rozeběhl už jen rozhovor následující.

„Koupíme našim holkám z výletu Bochnatku.“
„Co to je?“
„Bochnatka americká? To je ryba. Ryba plná slizu veliká jako fotbalový míč.“
„Kde se tu vzala?“
„Nevím, ale když to lidi poprvé našli, tak to nesli do laboratoře, že to je mutace po Černobylu.“
„Fakt?“
„No fakt! Je to hnus.“
„Prosím tě a co s tím budou naše holky dělat?“
„Daj si to do pusy.“
„A má to oči?“
„Má.“
„A mrkaj?“
„Mrkaj“

Konec tohoto rozhovoru byl stejně neurčitý, jako můj pocit po příjezdu domů. Boženka už mě zase láskyplně přivítala, ale připravené pivo jsme musel odmítnout.
„Copak se děje?“ zeptala se mě vystrašeně.
„Já ti nevím, ale asi to pivo už nemůžu ani vidět, mám k němu teď asi odpor.“
„Jo, jo…“ vydechla smířeně Boženka „… týdenní odpor k pivu. To známe.“
Načež mě napadla hříšná otázka, která by po hlasitém pronesení zněla asi následovně: „Nechceš mě zabít krutě bolestnou a pomalou smrtí?“ a tak jsem ji raději ututlal hluboko ve své hlavě, ale jen tak mezi námi, zněla asi takhle:
„Nechceš mě tedy posílat do pivních lázní každý týden? To pak budu mít odpor k pivu celý rok…“

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *