Časem strasti slábnou

…a vzpomínky se začínají usmívat.

Odešel jsi ve spěchu.
Spousta vět zůstala nedopovězených. Fůra otázek nezodpovězených. Pozůstalé věci nedodělané.

Zůstaly nám slzy, samota, úzkost a zoufalství. S takovými ztrátami se člověk těžko smiřuje.
Nebylo dne, kdyby nepadlo tvé jméno, kdybychom nevzpomněly nějakou tvou příhodu, nebo aspoň některou z vět, slov, či vlastností.
Pořád jsme prostíraly pro tři a čekaly, kdy se otevřou dveře a ty k nám přisedneš k jídlu, jako dřív.
Všechny dveře jsme měly pořád otevřené dokořán, ale tam, kde jsi, se za tebou nenávratně zabouchly.
Tvůj pracovní stůl zůstával nedotčený, rozložené papíry, odložené brýle, otevřená kniha.

Ale čas k nám byl milosrdný.
Dnes už se kolem mamky motá nový ctitel.
No, on zase tak nový není. Je to tvůj nejlepší kamarád. Dlouholetý rodinný přítel.

Co si budeme povídat.

Znal nás víc než dobře. Věděl, jak to u nás chodí, takže nás měl za chvilku omotané obě dvě.
Tak jsme zase tři.
A opět není dne, kdyby nepadlo tvé jméno, nebo kdyby tě někdo z nás nevzpomněl.
Ale už ti táto neprostíráme, tak snad ti tam něco dávají a nestrádáš, musíš uznat, že to už by bylo na palici.

Věci z tvého stolu už jsme taky sklidili, ale kdokoliv k němu sedá tak ví, že sedá k tvému stolu.

A tati, máma už se zase usmívá a víš ty co?
Strašně jí to sluší.
Líbila by se ti.

Jo, abych nezapomněla, naučili jsme se zavírat i ty dveře, ale v našich srdcích máš navždy otevřeno dokořán …

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo strůjci. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *