Balada o deliriu tremens

Dlouho jsem přemýšlela jak Ti za krásné zpívání poděkovat až jsem si vzpomněla na stejně slavnou báseň…Neslavné dny, ke kterým jsi mi Bořku pomohl.

Balada o deliriu tremens
Do šera večera bílé kachlíky vrhají matné pablesky.A nemocniční cela vyhlíží tak nehezky, tak neintimně a neútulně,že tesknota jako olověné břímě se vkrádá do duše.Široce rozevřených očí dvojice jenž neklidně září z vyhublých,přepadlých tváří ještě,ještě ubožejších nese.A celek v hrozném neklidu se třese,jako když číšník sulc na talíři nese.

A široce rozevřených očí dvojice vyvalené jako dvě vodnice.A vše chvěje se v hrozném tremoru odzdola nahoru od paty po zuby ty ty záškuby,jakýpak orace,hladce a vobratce.

Však zkušený lékař na první ráz by řek tu: Vida to mrákotné zastření intelektu jenž funkci duševní brzdí a zastaví.Brilantní představy,v tom slyš jak s vichřicí by závod měl,ke Karlštejnu jezdec uháněl,a kdesi v koutku ťupy ťup,ve víru křeči se zachvěl trup.Již ze všech stran se průvod myší rojí uprostřed,čtyřstupy se osmistupy pojí,tak vpravo vlevo,v předu jejich vůdce,bílý myšák.

Již skončen myší voj,zase jiné hnusné stvůry děr zemských vylézají housenky,štíři,můry,odporní chrobáci,lepkavý slimáci,vyzáblých pakobylek stíny mátožné a s rukama sepjatýma kudlanky nábožné.A všechna ta zvěř po vyhublém těle vzhůru se šplhá,zuby a kusadly na bezvládné tělo se vrhá….

A v ten ráz jak pod čarovným proutkem všechna ta hnusota mizí,ozvou se tóny odněkud jakési cizí.Zní kdesi v tajemnu,jak něžné jsou a luzné.V tom ozve se volání odněkud jakési hrozné…

„NECHŤ JINÝM VÝSTRAHOU TO KONČÍ!!“

Ty moje povaho ťunčí

Příspěvek byl publikován v rubrice Bořkovi. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *