Aukce poprvé, podruhé, potřetí…

aneb Příběh jedné zoufalé aukce.

Nadobro jsem se smířila s tím, že se na vlastní nohy už nikdy nepostavím. Na důkaz toho, jsem provedla něco, zač bych byla schopná ještě pár roků zpět s ledovým klidem a v plné spravedlivé zášti i zabíjet.
Začala jsem přebírat a třídit svůj botník.
Boty. Moje životní láska… hned před Bořkem. Nebo po Bořkovi? Sama ještě nevím.
Srdce mi krvácelo při pohledu na otevřenou skříň, kde všechny mé skvosty stály krásně seřazené, jako vojáčci na přehlídce a při následném pohledu na prázdnou připravenou a hladově se šklebící přepravku.

Začala jsem pečlivě vybírat, které boty vyřadím, a které si ještě přece jen ponechám. Ani jedno přítomné oko se neubránilo dojetí a ukáplo tu a tam slzičkou lítosti.
Mé značkové sálovky.
A tady mé pohodlné trekingáče.
A tady tyhle hodobóžové a další indoorky a bílé a oranžové a bledě modré a všechny jako nové…
Aůůůůůůůů!!!

Po srdce rvoucím loučení a spotřebování dvou kartonů papírových kapesníků, jsem přeci jen přepravku naplnila a tu se objevila palčivě nerudovská otázka: Kam s ní?
Vzhledem k závažnosti situace jsem musela jednat opravdu rychle. Já se znám, netrvalo by to dlouho a narovnala bych je zase všechny zpátky, uzamkla na botníku všechny petlice a byli bychom zase na začátku.
Kdepak, nebyl čas na přemýšlení, musela jsem jednat rychleji než rychle.

Jako zázrakem mi byl seslán posel ze samotného nebe.
Jé, ty mi jdeš rovnou do rány! vybafla jsem na Bořka z plna hrdla.
Bořek se okamžitě přikrčil a instinktivně zakryl hlavu rukama.
Co se bojíš? Já tě dnes nebudu bít! Tedy teď ještě ne. spustila jsem poněkud mírněji a pokračovala, než se mi z toho šoku vzpamatuje.
Přebrala jsem ty svoje boty a tohle bychom měli nějak zlikvidovat, já už je potřebovat určitě nebudu. Kdybys chtěl, můžeš to zkusit prodat v aukci na internetu, vždyť tam pořád něco šmelíš.
Bořek to v hlavičce pomalu schroupal a příliš nadšeně nevypadal. Musela jsem sáhnout tedy pro argument ze všech argumentů nejpádnější:

A zač ty boty prodáš, to si pak můžeš nechat, třeba na pivo! Já na to nemám srdce.
Aů, jako by mi tisíc jehel projelo tělem. Za moje boty bude Bořek pít. To jsem si dělat nemusela.
Kdybych byla mrtvá, právě bych se v hrobě obrátila.
Vyjeveně na mě koukal. Zalapal po dechu. Na to už ale roztáhl úsměv od ucha k uchu a rázem mu v očích naskočily lahváče, jako kreslenému kačeru Donaldovi dolary.
Aů, zase ta píchavá bolest.
Já asi umírám.

Celý zbytek dne jsem už za střídavého smrkání a posmrkávání sledovala Bořka, jak fotí každý pár bot a obrázky vkládá na net do aukcí a to všechno za statečného předstírání rýmy. Tu noc se mi usínalo velice těžce. Můj rozum se možná smířil s tím, že už se v žádné sportovní obuvi neprojdu, neproběhnu a ani už neokusím pohodlí kožených adidasek při plné zátěži, leč moje srdce stávkovalo, co jen mohlo.
A nakonec vyhrálo.
Hurá!

Ráno, jen co se za Bořkem zavřely dveře po odchodu za povinnostmi, už jsem cvakala po klávesnici a zběsile hledala.
Boty, boty… BOTY… Kdepak vás jen sakra mám!
Tadý, jó… To jsou holky moje nádherný! ale co to?
Vyvolávací cena 1,- Kč za pár???
Aů! To je bolest, koruna, probohááá… Ten zmetek, já ho roztrhnu!

Nervózně jsem prohledala všechny šuplíky a dohledala svoje staré přihlašovací údaje a s ohromnou úlevou navýšila na 500 korun za jedn pár.
Konečně s klidnou duší můžu opustit server očekávajíc děj věcí příštích. Moje srdce zalil blažený pocit.
A rozum?
Rozum začíná přijímat plán, jak se z loučení stane sladký návrat.
Bořek bude koukat!

A Bořek koukal. A jak koukal! Za pár dní mi celý rozjásaný hlásí od počítače:
Tak si představ, štěstí moje, že já už za ty tvoje botičky mám potenciálně čtyři a půl tácu.
Cože! Tolik? koukala jsem pro změnu zase já. Za šest párů bot tolik peněz? Za kolik je, prosím tě, prodáváš? hrdlo se mi sevřelo hrůzou, někdo jistě přihodil…

Monemtální cena je 750 vočí za kus. To jde, ne? Za to už nějaké to pívo bude. rýpnul si a já dělala, že neslyším. A taky jsem neslyšela. V hlavě mi hučelo jak v úlu. Budu muset přihodit i já, protože další loučení už bych už vážně nepřežila.

Dnes aukce končí a já musela zarovnat ceny na rovných 1.500 za pár.
Dnes bude Bořek pár minut, nebo vteřin nejšťastnějším chlapem na světě. Utrží potenciálních 9.000 na to jeho pívo a to všechno, než si přečte nacionále výherce aukce.
Dnes mám tedy taky poslední možnost, abych se s vámi všemi rozloučila, neboť mám takové neblahé tušení, že moje srdce bude sice blažené z návratu všech milovaných botiček, ale jinak to nepřežiji celkově.
Mám já to ale pech!

Bořečku a tebe prosím, rakev objednej o pár čísel větší, abych se tam i s těmi všemi botičkami vlezla.
A žádnou kremaci! Víš přeci, že spálit, prodat, nebo dokonce vyhodit boty… až mě píchlo při té představě… bych nikdy nedovolila!
Ani přes mou mrtvolu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Božence. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *