Ááá DVA TŘI, šou DVA TŘI

aneb Malá díra, velká hlava.

Maturantům právě začíná svatý týden.
Bořkovi ovšem na přípravu ke státnicím týden rozhodně nestačí.
Maturantům tedy právě začíná svatý týden a nám právě začal svatý měsíc.
Co to obnáší?
Přes den spí, celou noc čte a čte, nebo aspoň předstírá, že čte.
Co řekne, v žádném případě neplatí.
Díky obrácenému režimu si obrátil všechno.
I myšlení.
Cokoliv slíbí, zapomene.
Přes den usíná ve stoje a jeho vjemy a smysly jsou zcela nepoužitelné.

V sobotu ovšem jeho přetěžovaný závit těžce zapracoval.
Sám od sebe by to jistě nezvládl, ale za pomoci potencionálního švagra, který bohužel taky studuje, narazili spolu i se dvěma závity na jedno společné studijní téma.
Slovo dalo slovo, chuť k chuti sedla a už měli smluvený společný večer. Vzdělávací večer, jak jinak.

Z baráku se mi navečer vytratil, jako pára nad hrncem. Nejspíš s obavami o svoji studijní aktovku, která by již jistě neunesla mých pár jízlivých poznámek.
A jak by taky mohla, byla naditá lahváči a nějakou tou knížkou, knížečkou, brožurkou…
Bez rozloučení , beze slova byl prostě fuč.

Úplně živě si dokážu představit, jak si liboval v pocitu, že mě převezl.
To byl ale miláček můj ještě v hluboké a naivní nevědomosti. V nestřeženém okamžiku, kdy si od jisté doby dává pozor na nejen vlastní svazek klíčů, se mi podařilo i tak z jeho těžkého chuchvalce tiše stáhnout jeden jediný a co čert nechtěl, byl to zrovna klíč od vchodových dveří.

Vydržela jsem čekat do půlnoci, před zalehnutím jsem zkontrolovala všechna okna v přízemí, stáhla žaluzie, důkladně zamkla hlavní vchod a spokojeněji než spokojeně zalehla do peřin.
Očekávaje našprtaného inteligenta s IQ 300 a promile tři celé.
A přišel, snad aby to sladil, ve tři nula nula.

„Boženóóó…“
Ozvalo se hysterické řvaní domem.

Pejsek, co spal vedle mě a zahříval Bořkovi pelíšek se s hrůzou postavil, naježil a strachy omdlel, ale mně se rty blažeností roztáhly od ucha k uchu.
„No ještě jednou Bořku, Ještě si zavolej.“ pomyslela jsem si a založila ruce za hlavu a čekala na další volání.

„Boženkóóó, Boženkóóó!
Sakra, Boženóóó!!!

Intonace hlasu vypovídala o docházející trpělivosti a návalu alkoholu do mozku. Hysterický řev přecházel k zoufalému naříkání doplněno občasným škytnutím a snad i vytím.

Nastal čas a já se pomalu začala sbírat z postele, když v tom řev ustal a to mě vyděsilo ze všeho nejvíce. Pospíchala jsem, jak mi to jen šlo, abych s konečně dostala ke dveřím a když už se mi to skorem podařilo, vyděsila jsem se podruhé.
Pod dveřmi se něco hýbalo.
Tiše. Rozvážně. Strašidelně pomalu.
Vzala jsem koště a už už se napřahovala, že to pro jistotu přetáhnu, kdy si to v té nejposlednější chvíli škytlo.
„Bořku?“
„Pomóóóc…“ zaúpěl.

Rozsvítila jsem a to, co jsem viděla mě okamžitě dostalo do kolen a začala jsem se smíchy dusit. Bořek byl polovlezlý skrze titěrný vchod ve dveřích pro našeho psa a marně se sápal rukou po povytažených klíčích v zámku. Ovšem nakonec jen uvízl a nemohl tam, ani zpátky.

Mám dojem, že tímhle výkonem se definitivně odnaučí odpovídat na mou starostlivou otázku, zda-li dorazí domů, svým provokativním:
„Možná ano a možná ne.“

Teď totiž možná doma je a možná vlastně taky ne…

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *