A nedají si říct

já to s nimi nemám lehký… nebo oni se mnou

Tak se s Vámi musím podělit o další rodinný zážitek..
Z chování a jednaní mých rodičů by mohl průměrně inteligentní jedinec usoudit, že zplodí a na svět nepřivedou nic jiného než dalšího blba. Nebo moji maličkost.
Zřejmě si svoje nedostatky plně uvědomovali neb jsem jedináček.
Pravda, jeden blb stačí až až .
Ale k věci.
Šlapali jsme zelí. A šlapali jsem ho v kuchyni. Na tom zatím není nic divného.
Odhadem 30 kilo zelí které pustilo 30 kilo vody, k tomu asi 20 kilový možná těžší sud.
Našlapalo se zatížilo se. A bylo hotovo.
Opět jsem si blb dovolila utrousit poznámku jestli by nebylo dobrý dát to do sklepa, garáže, či prádelny…no prostě někam ven, pryč.

Aha, nebylo.
Mamčiny oči v sloup mluvily jasnou řečí.
Musí se to hlídat. Dolívat vodu, odebírat vodu, odtěžovat, zatěžovat. No kde jinde by se to hlídalo nejlépe než v kuchyni.
Prvních pár dní pohoda. Ale už to pomaličku začíná.
Otevřu vchodové dveře, cítím zelí. Sednu k tv, cítím zelí.Kam se hnu všude smrad se zelí.
Vrátím se od nich k sobě domů, čichnu k sobě cítím zelí.
Už neotvírám ani okno od sousedů se táhne nepříjemný pach kvašeného zelí.
Ale já jsem rejpal, který ničemu nerozumí a do všeho jen kecá.

Tak jsem teď uražená. Já mám svatý klid a moji rodičové, vysokoškoláci smrad v celém baráku.
Sama sebe samolibě utěšuji myšlenkou, že jsem padla hodně daleko od stromu.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *